Kočkolidé

Existuje jedno místo na světě, kde moje myšlenky dostávají tvar. V košatém dubu na starém statku žijí kočkolidé. Podobně jako člověk dokáží milovat a stejně jako kočky přitom neztrácí osobnost. I když se nedají zotročit, strach s nimi dokáže pěkně zamávat.
Nejvíce se obávají tvora s tělem pumy. Tenhle muž je silnější než většina kočkolidí a živí se jejich mláďaty. Pokaždé, když zařve z vysokého stromu, začnou kočkolidé schovávat svá koťata. Obrací se na mě, abych jim přitom pomohla. Skrýší je ve stodole a na půdě dost a já je z dětství dobře znám. V mnoha zákoutích jsou už ale vyschlá tělíčka. Kočkolidé rychle zapomínají na to, co nevidí. Přes svoji dobrotu jsou vrahy vlastních dětí.
Dostávám vztek. Musím tuhle hrůzu skončit. Sama ovšem souboj nemůžu vyhrát. Kočkolidé mě pozorují a samci zbaběle odchází. Jen jedna samice se ke mně přidává. Odvaha matky chránící své potomstvo je silnější než vše ostatní. Společně nakonec vítězíme.
Teď už jsou kočkolidé svobodní, stejně jako moje mysl. Žádná tyranie nezmůže nic proti potřebě zmnožit sám sebe. Pomáhá mi pud ženy toužící rodit.
Jak charakter napovídá, tyhle ideje mají dva rodiče, lidského otce a zvířecí matku. Nejde jen o spojení pudového a intelektuálního, jinak třeba citu a rozumu. Už samotná existence kočkočlověka se dotýká polarity celkově.
Tenhle fenomén funguje na poli vědomí a přitom stále koření v nevědomí. Také jeho projev je akční v obou rovinách. Kočkočlověk je myšlenkou a zároveň i jejím projevem. Výsledek je zase jen kočkočlověk, úplná bytost.
Stejně jako cokoliv má tendenci množit se, dá se to stejné říci i o kočkolidech. Jejich národ tvoří inteligenci, osobní i obecnou. Tenhle druh je všeobsahující živou bytostí. Jediným nepřítelem je strach. Jedná se o tyranii předsudků, které často vedou k potlačení a zapomnění sebe sama. Záleží na tom, zda se pokusíme porodit a vychovat každý impulz bytostného já.
Jak posuzovat obraz číslo 9 – varianta A
Pokuste se před hodnocením obrazu symbolicky otěhotnět. Dobré by bylo, pozorně si obraz prohlédnout a vyčkat. Dalo by se říct, uložit jej na později. Nechejte svou psychiku skutečně pracovat. Jednoho rána se probudíte a budete mít jasno. Věřte, že pokud to nepokazíte svou unáhleností, přijde vám na mysl ta nejpřesnější reflexe.


Dub a stodola

Velký dub ve dvoře je můj strom. Je dost bytelný, a i když do něj čas od času udeří blesk, padající požár hořících větví ohrožuje maximálně kočky schované pod ním před deštěm. Samotný monument bude existovat snad na věky. Tak se to může alespoň zdát vteřinám nynějška.
V jeho koruně žije pták. Většinou je to orel trhající játra z do dřeva přibitého Prométhea, někdy se ale promění v malého vrabečka schovaného v dlani. V ten moment je zajedno s člověkem, s tím ukřižovaným, ale i s oním, kterému patří ta uchopující ruka.
Největším přítelem starého dubu je opodál vybudovaná stodola. Není tu tak dlouho jako on a ani její budoucnost není nijak nekonečná, momentálně je ale opravdu nejblíže. Vypráví stromu příběhy o pomíjivosti. Každý podzim ji naplní sláma, to kočičí zlato, a během zimy se zase vyprázdní. Její obsah živí dobytek. A tak to jde stále dokolečka. Jednotlivé roky stodoly jsou minutami dubu.
Čas od času zpestří tenhle koloběh děti. Přijdou s vůní léta a jediné, co je zajímá, je hra. Není pro ně rozdíl, zda se schovávají mezi listy nebo balíky slámy. Obojí je pro ně stejně kouzelné, protože mají pohled nezralosti. Nečiní rozdíl mezi věčností a okamžikem. Přináší radost stodole i dubu.
Moje osobnost má dvě složky. Ta první je jaksi momentální, do velké míry daná mojí fyzickou realitou a skutečnostmi, které prožívám. K nim patří i zvenku přicházející myšlenky, které se snažím strávit. Uspokojuji tím svou pudovou potřebu zmocnit se. Ony přejaté ideje nejsou však tím pravým zlatem. Skutečně ryzí byly pouze v té chvíli, kdy se rodily jako obilí v cizí hlavě.
Ta druhá část je onen strom. Někde v sobě obsahuji cosi přetrvávajícího, snad i za hranice jednoho života. Možná jde i o existenci věčnou.
To, co mě nyní zřejmě uspokojuje, je pohyb někde mezi. Zatím ještě přesně nevím, kde se to vlastně nacházím, a k čemu to povede. Je to jen hra. Bezděčně se však asi dotýkám podstaty, stejně jako to často dělají děti.


Jak posuzovat obraz číslo 9 – varianta B

Zeptejte se na názor svých nedospělých potomků nebo vnoučat. Líbí se jim obraz, či ne? O nic jiného tu nekráčí. Pokud by si snad třeba chtěly nakreslit vlastní strom, obstarejte jim pastelky, papír a vše pak sledujte.

<< Předchozí | Další >>

Nahoru | Home | Jana Besmáková