Muž obr ohrožuje ženu. Ta mu sahá na penis a snaží se ho dostat pod kontrolu sexem. Obr ji chce potrestat skutečnou souloží a roztrhnout ji. Dochází k orálnímu sexu. Obří penis naštěstí žena zvládá, protože je polykačka mečů


Polykačka

Soupeří mezi sebou tisíce světů. Zákon určuje nejsilnější z nich. Jedna civilizace může být člověk, muž nebo žena. Ale i v každém z nich existují oddělené soustavy. V tomto souboji lze prožít všechny myslitelné lidské emoce, a to je zřejmě dobře. Nicméně někdo je vítěz a někdo poražený. Bytost, se kterou se pokaždé bojuje, je vraždící. Jste s ní na jedné lodi, je to ale nerovný zápas. Vždy, když ji držíte pod krkem, sama vám našeptává: „Zabij mě.“ Pokud tak učiníte, uděláte jen to, co vám řekla, a ona vyhraje. Znova se pak zhmotní. Desátý pokus je pokusem posledním. Opět ji máte v pasti, zase vás navádí: „Zabij mě.“ Máte jedinou možnost jak to udělat. Skočit společně s ní dolů z lodi. Pokud ji nezničíte, stejně zabije ona vás.
Skočíte tedy dolů. Zemřete a přitom nezemřete. Jste nemrtví, jste upíři. Jste jimi ale jaksi nedobrovolně. Nikomu nechcete ubližovat. Zlí upíři se vás samozřejmě snaží vyřadit. Dokonce proti vám poštvou i ty ještě živé. Stojíte na popravišti a dav se vás pokouší ukamenovat. Jste přece upíři! Máte jediné kouzlo. Ve vašem třetím oku, v bodě mezi skutečnými smysly, můžete vyvolat obraz. Ten, který spatří každý živý, jenž má v sobě strach. Pak propadne duší ďáblu ve zlatém kočáře, bytosti z oné lodi.
Nyní otázka na závěr. Kdo je v tomto příběhu obr a kdo ta žena, polykačka mečů?
Polykačka, jak podtitul oddílu napovídá, se dotýká feminní otázky. Spíše však než o kontext společenský, jde o část psychiky jednotlivce. Důsledky v rámci kolektiva jsou sice ve vztahu s individuálním ženstvím každého člověka, jedná se však o sekundární produkt. Vyjadřovat se k nim proto nebudu.
Přítomnost obou polarit, mužství i ženství, v jedinci rezonuje s postojem, který klade vznik myšlenky do místa konfrontace protikladů. V případě této konkrétní duality lehce nahrazuji ony pojmy jinými antonymy, a to slovy aktivní a pasivní. Právě o pasivitu jde v Polykačce. Pokud bojujete se skutečně vraždícím nevědomým komplexem, tou bytostí, jež vám nedopřeje klid, je přijímání a jakási netečnost jediným řešením. Spočinutí ve středu pohyblivých obrazů je stav takřka shodný se smrtí. Když ale vydržíte tlak dynamiky světa, stanete se sluncem soustavy ve smyslu celosti. Budete upír, který je stvořen z krve své potravy.
Jak posuzovat obraz číslo 2 – varianta A
Nevnímejte tohle dílko odděleně od ostatních. Důležité je pochopit kontext jeho vzniku co nejplněji. To bude možné jen tehdy, jestliže prozkoumáte i vztahy mezi jednotlivými obrazy.
Postavte se do místa, odkud budete moci nerušeně pozorovat vše stvořené. Nechejte to na sebe působit a pokud to jde, vyhněte se jakémukoliv hodnocení. Pokuste se o pasivní pohled na věc, nikoliv o úplnou netečnost. Přijímejte impulzy, dráždivost i provokaci.


O obrazech

Každý obraz je okno. Někdy se otvor otevře a pak můžete vstoupit, nebo zas přijmout návštěvu odtamtud. K takovým výměnám dochází vlastně pořád. Problém je v tom, že lidé to často nevidí. Já už živé bytosti odtamtud vnímám. Vím o nich, jak dokážou být nebezpečné. Učí se z našich filmů, a to i všemu nejhoršímu. Zabíjí se pak mezi sebou a napadají i tuto realitu.
Někdy si říkám, že by snad bylo lepší ten kontakt přetrhnout. Putuji pak vlastními malbami. Klíčovým místem je dům, kde jsem všechno to umění stvořila. Mám ho naštěstí na jednom dílku. Lodí s vraždícím ďáblem se můžu po mořských vlnách dostat až k němu. Chci nalézt tu dobu před vznikem a zabránit sama sobě v činnosti. Nástrahy plavby není ovšem lehké překonat. Člověk během ní prožije tisíce příběhů jedné noci a zemře.
Z hrůzné cesty se vzpamatovávám na překrásném břehu. Všechno tam už znám. Běžím lesem, barevnou loukou, pátrám, ale obydlí kamsi zmizelo. Na vodní hladině stojí ovšem jiná stavba. Ve dveřích mě již očekává můj průvodce, pán iluze. Vstoupím s ním a octnu se na podivném večírku. Spousta osob uprostřed zábavy mě vůbec neregistruje. Jediný, pro koho existuji, je můj učitel.
Po prvních nedůvěřivých krůčcích zvládám svůj strach a přijímám pravidla hry onoho světa. Balancuji přitom na nestabilní hraně. Jediným pevným bodem je vůdce, upír, stvořitel. V jeho přítomnosti se cítím celkem bezpečně.
Jednou se ale zřejmě budu muset vzdát i tohoto vztahu. Až přijde správný čas, pak mě on s těžkým srdcem odvrhne a já se stanu vlastním obrazem.
Myslím, že funguje přímá závislost mezi ideou a hmotou. Pokud opustíte dům svých myšlenek, tělo, a jestliže odoláte nástrahám, je možné, že se po vlastním nevědomí dostanete až tam, kde lze měnit i formu. Jinak řečeno, ani fyzický svět nezůstane tentýž. S úžasem pak prozkoumáte osobní realitu, která byla doposud mrtvá. Oživíte vlastní schopnosti, o kterých jste neměli ani tušení.
Ona oblast je absolutní abstrakcí všeho takzvaně skutečného. Nezapomínejte ale, že nová stavba, do které tím krokem vstoupíte, stále pluje na vodě a žádný stvořený výsledek není úplně konečný a stabilní. Každá akce vyvolává i reakci.
V těchto souvislostech má umění asi velmi blízko magii. Nebo vlastně jde jen o různé aspekty téhož.


Jak posuzovat obraz číslo 2 – varianta B

Napište dva odlišné posudky. V prvním se omezte pouze na hodnocení formální podoby obrazu. Rozeberte použité prostředky. Zaměřte se hlavně na zvolený formát a techniku malby. Konfrontujte případné odlišnosti způsobu práce v různých částech artefaktu. Dále pak registrujte barevnost. Pokuste si představit dílo pouze v lineární kresbě.
V druhé části naopak upřednostněte obsahovou složku. Jaké je poselství obrazu, co se snaží sdělit?
Nakonec určete vzájemné relace mezi oběma pohledy. Do jaké míry mohou být na sobě nezávislé a jak se naopak vzájemně ovlivňují. Jde o rovnocenný vztah, nebo případně jeden přístup podmiňuje legitimitu dalšího?

<< Předchozí | Další >>

Nahoru | Home | Jana Besmáková