Oheň

Pohybujeme se ve světě světel. Plameny šlehající z krbu, blesky na obloze, barevný mžikot před očima, to vše nás naplňuje a děsí. Vzduch je pokaždé nabitý a energii je možno pocítit ve všech konečcích těla. Vibrace máte v prstech a vlastně je jimi uchopujete. Držíte v ruce krabičku se zavřeným ohněm. Jsou to vaše kamínka, které prosvětlí a zahřejí. Jde o osobní slunce, tvůrce života.
Ta bednička je zároveň celý dům. Nejen vaše bytost, ale katedrála lidstva. Nemáte ve svých dlaních jenom sebe, nýbrž celý vesmír. Dvě věže tohoto stavení jsou jako komíny výhně. Teplo se mění v kouř tvarů. Nejdůležitější je topit. Přikládáte tam a rozfoukáváte jiskry, i když budova leží uprostřed obrovské pouště. Pokud téhle továrně chátrá podlaha, spravíte ji zase ohněm.
Tento živel vám dá moc nad prostorem, tvarem, ale i časem. Každý blesk doprovázený zahřměním vás přenese do jiné reality. Můžete být u stromu svého života, ve válečné vřavě minulosti, nebo vyskočit oknem z bitvy přímo do lodě uprostřed moře. Pokaždé v ten moment zemřete a znovu se narodíte jindy a jinde. Nikdy přitom nejste úplně sami. Doprovázejí vás společníci, části vás samých, a vy skládáte největší zkoušku života. V tomhle bloudění musíte nalézt cestu zpět. Objevit zahradu, kde jste uklízeli větrané peřiny před deštěm, když poprvé blesklo a zahřmělo. Snažíte se uzavřít ten kruh.


Anděl

Občas, když stojíte na zastávce, houpe se celý svět. Čekáte na noční autobus a vyjma několika opilců je vaším jediným společníkem pouliční lampa. Pokud se pozorně zadíváte do toho světla, spatříte anděla. Jeho obličej se z oslňující záře vynořuje jen velmi pozvolna. Jestliže však vydržíte zírat dost dlouho, nakonec se přece jen ukáže úplně. Hrubé rysy můžou sice vypadat trochu hrozivě, ale nesmíte dostat strach. Zkuste mu něco říct. Taky je možné, že první promluví on sám. Dokázali jste se zbavit předsudků a za odměnu je teď s vámi ochránce. Všechny stíny vynořující se z temnoty jsou bezmocné. Už nemusíte utíkat před pocitem, že máte někoho za zády. Je s vámi váš anděl, vaše světlo. V tomto novém světle pak můžete vnímat okolí. Jeřáby tyčící se do noci zkrásní. Celý svět se koupe ve zlatě. Všechno je tak, jak má být.
Přijede autobus a vy nastoupíte. Nejprve přijdou obavy, že vás anděl opustil. Možná zůstal v tamté lampě. Pak si ale uvědomíte, jak stále vidíte ostře. Ukazují se věci, které předtím nebyly. Zelené světýlko, odraz anděla na vaší sítnici, putuje po lidech kolem vás a ukazuje vám, jací jsou. Víte, kdo se ještě dnes rozpláče, vidíte, kdo po čem touží. Fascinovaně pozorujete i sám sebe. Části vašeho těla jsou jiné. Fungují jakoby zcela odděleně od vašeho vědomí. Prsty levé ruky vám pohybem cosi naznačují. Pravou ruku stále ještě ovládáte, a tak dáte té levé společnici. Ruce se dotýkají a vy se vnímáte tak jako ještě nikdy.
Dojedete domů a ani se vám nechce spát. Zítra by mohlo být vše při starém. Stačí se ale kdykoliv podívat do lampy a anděl tam bude.


Mžikot

Nacházíme se v přesýpacích hodinách. Každé zrnko má nějakou barvu. Nejsou to jen běžné hnědé a šedivé. Viditelné je celé spektrum. Tyto zářivé písky se neustále pohybují. Seskupují se do tvarů a lákají člověka, aby ho mohli vtáhnout. Není to tak špatné nechat se pohltit.
Překonejte se a rozpusťte se v té změti. Rozplyňte se a dojděte až tam, kde je vaše ego tak maličké, že sotva stačí vnímat. Buďte jako voda protékající bez odporu mezi prsty. Pokud máte strach ze smrti, myslete si, že to bude jenom procházka polem pestrých tulipánů.
Když to uděláte, ocitnete se v mořském světě. Hladina částečně propouštějící sluneční paprsky vypadá jako vše pokrývající blána. Vy jste pak řasa ukotvená ve dně a měnící směr podle proudu. Obavy jiných osob jsou pro vás hrozba vytržení ze dna a vyvržení na břeh do sucha skutečného konce. Nikdy totiž nefungujete odděleně od ostatních. Jste součástí jednoho organizmu. S dalšími lidmi jste svázáni barevnými provázky, po kterých běhají impulsy jako uzlíky. Jste jako klubko vlny propletené s jinými smotky.
Nevím nic ze současné fyziky. Teorie strun mi evokuje tak možná večerní pletení a kvanta si představuji jako barevné tečky. Proto ani komentář k předchozím třem textům nebude asi zcela přiměřený. Půjde hlavně o popis stavu.
Fakt je ten, že ty energie vnímám, a to čím dál intenzivněji. Ve chvílích klidu, které bych nazvala jako soustředění se na nesoustředění, vidím barevná světla. Přecházejí jedno do druhého. Nejčastěji jde o kruhy s nejasnými okraji. Dominantní barva je fialová a zelená, občas se ovšem objeví červené, žluté, modré, oranžové i růžové. Zároveň s tím cítím chvění po celém těle. Začíná obvykle v prstech, ale šíří se všemi směry. Polévají mě návaly chladu a horka a vyvrcholení přichází v podobě vlny běžící po páteři odzdola nahoru až k vrcholku hlavy. To je cesta ohně. Tam se to pak rozprskne. Vlastně já se rozprsknu. Jako by přestalo existovat moje ego, alespoň na okamžik. Někdy si dokážu ten stav plné prázdnoty chvilku podržet. Svědivé vrtání v čele, hrudi, případně kolem pupku, tohle vše automaticky provází.
Pak začnou přicházet konkrétní tvary. Zcela přesně si můžu prohlédnout například hrající si kočky, zahalené ženy bez očí nebo z trůnu sestupující císaře. To, že mám stále zavřené oči a přitom jasně vidím, nikoliv že si představuji, mě znejišťuje, když zrak skutečně používám. Jakou pravdivost má to, co mi oznamují smysly? Třeba je tenhle celý svět klam nebo sen. Nyní dochází k roztřepení obrysů takzvané reality. Mžikot před očima, záblesky vizí postav kolem mě, tohle se pomalu ale jistě stává součástí běžných vjemů. Připadá mi, že se s každým lupnutím a praskotem propojují nějaké paralelní světy. Stávají se jediným zážitkem.
Možné ovšem je i to, že jsem skutečný blázen. Třeba ty hrátky s vlastní nervovou soustavou otevřely doposud přibouchnuté dveře vedoucí mezi schizofreniky, paranoiky, kdoví jak se všechny ty psychózy ještě jmenují. Není přece vyloučené, že tu branku má úplně každý a je jen otázkou náhody, zda člověk vstoupí nebo ne. Doufám ale, že je to jinak. Já jsem si tuto cestu vybrala. Sama jsem se rozhodla objevit něco nepoznaného, a to vědomí mě chrání. Je to tamten anděl. Musel dostat nějakou tvář, kdybych se snad někdy zapomněla a podlehla vlastním obavám. Na té hranici by ani nebylo divu. Proto jsem ráda, že teď mohu kdykoliv rozsvítit, vlastně se rozsvítit.


Jak posuzovat obraz číslo 3

Vyjděte z jednotlivých detailů díla. Ke každému z nich vytvořte volnou asociací několik slov. Pak každou řadu zvlášť přečtěte a nahraďte ji jediným výrazem. Pojmy posléze zkonfrontujte a dojděte k závěrečnému pocitu z věci. Jen o ten tu jde a o nic víc. Vše je teď v přijatelně pastelových barvách.

<< Předchozí | Další >>

Nahoru | Home | Jana Besmáková