r. 2002, 106 cm x 121 cm,
tempera, sololit
Vždycky, když jedu pouští na hřbetě velblouda, vnímám jen ten rytmus. Slunce venku pálí, ale já pod hedvábným přístřeškem nevnímám nic než ten pohyb. Rázování se ztrácí v jednotě vlny. Je to skoro stejné jako bouřlivý potlesk v manéži. Můj hedvábný přístřešek je takovým cirkusem. Diváci tleskají artistickým kouskům. Děti vyskakují v přemetech a jediným cílem je obdiv z hlediště. Korálky jsou hlavy diváků, hlavy dětí jsou korálky, každé dítě kouzlící ve vzduchu svým tělem a pohybem tvar koule je jedním barevným korálkem. Všechno jsou to moje děti a niť, na které jsou tyhle děti navlečené, která je spojuje, je jen dotyk mých rukou, pohlazení po jejich vlasech.
Tyhle děti houfující se kolem mě a čekající na pohlazení jsou kašpárci. Dohromady jsou jedním kašpárkem, který je se mnou zajedno. Neustále mě pošťuchuje a tlačí mě zezadu, když společně prolézáme úzkou chodbou. Někdy mě předběhne, hned se ale ke mně vrátí, a tak to spolu koulíme.
Kdybyste chtěli vědět, kde jsem k tomu kašpárkovi přišla, museli byste projít stejnou pasáží, kterou jsem jedenkrát šla já. Byl to takový obyčejný blok domů a pod nimi byl průchod se spoustou obchodních výloh. Kašpárek mě nejdříve pozoroval zpoza mrtvých figurín s oblečením a nakonec se odvážil přiblížit. Jeho rolničky zvonily a byly přišité pevnou nití k jeho bláznovské čapce. Od té chvíle šel se mnou. Před každou výlohou se podíval jiným pohledem a já jsem se dívala přes ty barevné filtry s ním. Cítila jsem se jako barevný skleněný korálek, ve kterém se odráží okno.
Pozoruji skrz to okno svět. Pak se nitkovitě prodloužím a přeplynu do jiného korálu, do jinak barevného světa. Jsem přitom kapka, která dopadá do velké kaluže. Jsem ta kaluž, celé moře, do jehož břicha dopadají kapky. Jde o vír, o propojené trychtýře.Chytrý chlapeček. Jeho činům dává legitimitu podtext. Tento mladík si může dovolit říci pravdu i králům, ale jen v případě dokonalé přetvářky mu nehrozí poprava. Pouze protikladem zahalená realita, poddanými nepochopená, neponíží a dovolí přežít. Utajení se odehrává jak ve vztahu k okolí, tak i v rámci vlastní osoby. Aby byl šašek přesvědčivý, musí též věřit vlastním lžím - pravdám, ironickým výrokům převracejícím skutečnost. Přesněji řečeno je zapotřebí, aby s nimi rezonovala alespoň některá část jeho já. Tuto schopnost sebemámení mu propůjčuje mládí. Jakákoliv kostnatost je pohyblivým přemetům klauna cizí. Žádné dogma není respektováno. Jen takový přístup je skutečně tvůrčí.
I když je kašpárkova čepice deroucí se z nevědomí špičatá, nabízí její rozeklanost vždy několik variant. Nesvědčí to jen o abstraktních možnostech uskutečnění idey. Rolničky na konci střapců zvoní dohromady. Nejde o projev konkrétního impulzu, ale o nevyhraněnost mnohovýznamového celku. Jako je v kašparově podání jedním pravda i lež, neexistuje ani žádná teorie a praxe. Tím spíš, že bláznova činnost je uměním v jakémkoliv slova smyslu. V jeden moment je možno vyřknout podstatu a vzápětí vše negovat. Vždy si ale tenhle hošík uvědomuje své místo. Způsob volné skladby řídí intuice a výslednou koláž nelze reflektovat důsledně. To by bylo smrtící pro šaškovu fantazii. Touha hrát si a bavit by se rozplynula v intelektuální břečce. Zůstala by kaluž bez přívalu nových vod.
Snad je zřejmé, že jsem někdy šašek. Nejde o pasivního společníka, ale o samotnou aktivitu. Postmoderní stav věci poukazuje na totéž.
Jak posuzovat obraz číslo 1 – varianta A
Zavřete oči, imaginujte sebe jako kašpárkovu čepici (viz obraz). Představujte si, jak se rozpínáte na všechny strany. Pomyslnými střapci se kontaktujte s okolím. Sexuální dotyky na mentální úrovni jsou žádoucí. Zvláštní pozornost věnujte barvě. Výchozí poloha je zelená stejně jako bující projevy lásky na jaře. Všímejte si, jak chapadla dosahující k různým objektům v myšleném prostoru mění svůj tón. Pak prozřete a vnitřně zhodnoťte dílo. Formulujte svůj názor veřejně. V případě odporu nijak nelpěte na řečeném.
Jedinou nevyhnutelnou podmínkou prezentace je pobavit tvůrce obrazu. Ostatní z tohoto návodu lze vypustit. Pokud je tato cesta pro vás neschůdná, zvolte jinou variantu k danému artefaktu.
Sůl nad zlato
Když venku pálí slunce, chvějí se všechny obrazy. Pohled je zastřený třepotavým závojem, ze kterého vystupují tvary. V takové náladě pravého poledne můžete potkat kohokoliv. Mou společnicí je dnes solná královna. Je to ta paní, co hlídá vstup do nebe. Chtěla bych tam vejít, ale císařovna má spoustu otázek. Musíte se znát.
První dotaz pro každého zní: „Za koho bys položil život?“ Druhá otázka se ptá: „Kdo by zemřel za tebe.“ Za třetí řekni: „Kde je tvoje mužství?“ I když jí na všechno odpovíte, nebude to dost. Musíte zároveň vytvořit vlastní zápletky. Nestačí vědět, kde je vaše mužství, pokud ještě nevíte, kde je vaše ženství. Teprve když skutečně pochopíte dualitu a přemostíte ji čímsi třetím, nereaktivním, odlišným, a přesto ve vztahu k původnímu, budou tyto dotazy vyřešené.
Stanou se cárem papíru, který sfoukne ze stolu vítr. Vy vstoupíte do jejího srdce a zasejete do země semínko z granátového jablka. Zmnožíte sebe v abstraktním světě jiných lidí a možná se stanete i vědomou součástí absolutna.
Je obecně známo, že se poznání pojí se slovem hřích. Prvotní vymanění z předvědomé celosti se tak dostává do docela negativního světla a stejně tak i jakýkoliv rozumový akt ve smyslu intelektuální činnosti. Je tedy dost paradoxní, když pozitivní situace, návrat do oné zahrady a pobyt v ní, závisí právě na schopnosti rozvažování.
Vysvětlením by bylo, že poddat se pokušení je součást plánu, tedy správné řešení. Mám tím na mysli, že dovedení toho, co bylo předurčeno, k úplnosti je spásné. Taková činnost pokrývá obě kategorie, dobro i zlo. Poukazuji tím na naprostou subjektivitu těchto pojmů. Jeden podmiňuje druhý. Marie by neexistovala bez hada, jenž jí kouše do paty, a had zas bez Marie, která mu drtí hlavu. To, co ale přesahuje tento koloběh, je individuální postoj. Ten by mohl být onou solí činící život chutným.
Obrazně řečeno, zasaďte jakékoliv semínko, vypěstujte strom a z něj snězte jablko. Originální způsob, jakým to uděláte, vám zaručí, že nepůjde o lepší či horší cestu. Dokonce i hodnocení okolím z kontextuálního hlediska již nebude zcela legitimní. Určujete totiž vlastní pravidla hry, života, umění.
Jak (ne)posuzovat obraz číslo 1 – varianta B
Hodnotící osoba písemně formuluje, co jí nejvíce vadí na dílku. Papír s názorem zmačká a nahlas před ostatními zastane opačný postoj k předešle napsanému. Jejím úkolem je přesvědčit minimálně dvě osoby o dané věci. Rozhodně nesmí dojít k prozrazení zvolené varianty B.
Jestliže se akt nezdaří, posuzovatel znova stejným způsobem opakuje situaci s další výhradou k obrazu. Může celým procesem projít ještě dvakrát. Pokud ani pak není ve svém jednání úspěšný, znamená to, že není schopen transformovat negativa v pozitiva, sjednotit protiklady. Proto zvolí jinou možnost, jak přistupovat k artefaktu. Musí si přitom vybrat z předložených možností A či C.
Pán iluze
Každý z nás má svého mistra. Mým učitelem je pán iluze. Je to průvodce po jiných světech, ve kterých se někdy octnu. Navštěvuje mě a zdálo by se, že mi i pomáhá. Možná by stačilo říct a splnil by všechna moje přání. Nějak mu ale nevěřím. Na rozdíl od toho bývalého není tenhle hierofant bezpohlavní. Jeho schopnost plodit je zcela zřejmá. Často souloží s mým třetím okem. Táhne mě přitom tunelem až do svého hradu na vysoké hoře.
Tam se nachází obrazárna. Postavy na plátnech jsou živé, mění svoje podoby, ale v podstatě jsou to zase jen portréty mého vůdce. Někdy, když mu dám část sebe, se doopravdy zhmotní. Nevím přesně, kolik mě jeho realita stojí, platím však bez řečí.
Procházíme se pak spolu zahradou. Určitě cítím lásku. On mne zbavuje frigidity a strachu. Těch obav, jež jsou nebezpečné, jen když zůstanou bez těla. Také mi odpoví na každou otázku, a i když někdy lže, je lehké mu odpustit. Jíme spolu jablka ze stromu, který jsem zasadila, a jediné, co nesmím, je ptát se po takzvané skutečnosti. Pokud to udělám, vidím, jak ležím v blátě a nevnímám. Ostatní lidé se válí na téže zemi. Doufám, že jde jen o další iluzi, o nic více pravdivou, nežli je život na onom hradě.
Každý sen má ovšem nějaký smysl.
Jedním z hlavních atributů postmoderny je bezpochyby pluralita. Ať už se jedná o četnost názorových postojů, uznávání více podstat věci či osobní polyfrenii, je zde vždy přímý vztah k subjektivnímu vnímání světa. To, co se nazývá objektivitou, se mění podle skupin, jednotlivců a i v každém člověku platí pro různé oblasti vědění jiná paradigmata. V takovém guláši ztrácí lpění na čemkoliv pevném smysl. Jediné, co se pak může zdát skutečností, jsou osobní prožitky v konkrétních situacích. Tento fakt má pak nevyhnutelné důsledky z hlediska existence reality.
Pokud se k tomu všemu přidá ještě další element, a tím je individuální či kolektivní nevědomí se svými obrazy i odrazy, je lehké stvořit vlastní svět. S tím se koneckonců setkáváme i u mnoha uměleckých projevů. Život jim vdechuje vůle a ta také dokáže rozbít jakoukoliv představu o tom, co je možné a co nikoliv.
Zosobněním vlastní víry v předešlé je pán iluze. Rozhodně nejde o bezmocnou fantazijní figurku. Je to součást mého bytostného já a jako takový má i přiměřenou schopnost učit mě sebepoznání.
Jak posuzovat obraz číslo 1 – varianta C
Tento návod je vhodný pro osoby s rozvinutou sociální inteligencí. Takový člověk najde ve svém prostředí nejsympatičtější bytost. Je nutné, aby k ní pociťoval směs úcty a milostné touhy. Jí ukáže obraz nebo jeho kopii. Možný je i slovní popis. V něm je ale potřeba zaujímat pozitivní ladění a zdůraznit sexuální aspekty celé věci. Potom idol zhodnotí artefakt. Během celého procesu je soustředění zaměřeno na oblast vlastního vztahu. Užíváme si samotnou komunikaci se chtěným partnerem. Co se týká názoru jako takového, je dítětem lásky, a proto bude prezentován bez jakéhokoliv distance jako postoj posuzovateli vlastní. Extrémně citlivým jedincům doporučuji vzhledem k důsledkům této varianty zvolit raději variantu A nebo B.
<< Předchozí | Další >>
Nahoru | Home | Jana Besmáková
