Jiný druh

Téměř každou druhou noc mě navštěvují upíři. Nevím, proč si vybrali zrovna mě, já o ně nikdy nestála. Už odmalička spím s peřinou až ke krku, aby na mě nemohli. Problém je ale v tom, že ve snu přikrývka nepomáhá. Vždy, když přijdou, odehrává se přibližně stejný příběh. Vím o nich, děsím se jich a rozhodně se nechci stát jednou z nich. Často se pokouším ochránit ještě někoho dalšího. Většinou mě však nějak dostanou, a aby to nebylo vše, snaží se mě pak ještě zničit. Jako bych byla jiný druh, či co. Nezbývá mi pak nic, než prchat před lidmi i před nimi. Jediné, co mě někdy zachrání, je vlastní rozum. Hraji sice na oko s vampy, ale vevnitř se bouřím, jsem stále sama sebou. Něco mi pomáhá bránit se té nákaze, nepodlehnout touze po krvi úplně. Snažím se volit život v odloučení bez zájmu o člověka. Je to jediná varianta, ve které jsem schopna vydržet to kousnutí i vlastní svědomí.
Nová pozice přináší ovšem i něco dalšího, uspokojivého. Cítím se více ženou, a to i přesto, že mým stvořitelem je většinou muž. Vnímám více své tělo, pudy, a také se zvyšuje má schopnost empatie. Jsem lépe vyladěná na vlny z okolí. Jako svou základní přirozenost cítím přijímání. Stále sice dokážu aktivně měnit situace kolem sebe, ale většinou k tomu pouze využívám, to, co už je. Jenom onu věc vytáhnu na světlo. V sebeobraně takto ovlivňuji i lidi. Ukáži jim něco, co už v sobě obsahují a o čem doposud nevěděli. Mají pak dost starostí sami se sebou, pokud vůbec přežijí, a já mohu dál existovat.
O tohle vše jsem nikdy nežádala. Bylo mi to darováno bez možnosti volby.
Z mých textů o upírech nějak vystupuje konečné znaménko mínus. Ať už používám pojem pasivní nebo negativní, vždy jde o tutéž záležitost. Jedná se jednoduše o jakési čerpání odjinud. K tomuto aktu byla pak mým vlastním nevědomím přiřazena bytost vampa. To je ostatně logické vzhledem k jeho charakteru. Ony sny vypovídají vlastně o snění.
Dalo by se říci, že každý člověk saje z onoho světa. Někteří se ale od ostatních liší svým vědomým přístupem. Nejsou pak jen pod vlivem kousnutí, ale mohou sami rozhodovat o tom, jak se sebou naložit. Nečiní vše, k čemu je nutí pudy, ale rozlišují a uplatňují svou vůli. Prezentovat tento rozdíl může být ovšem nebezpečné. Nevraživost je zřejmá. Jak ze strany skutečných lidí, ve snu vystupujících jako upíři, tak i od symbolicky živých dochází často k atakům. Kdo přesně jsou ti nenakažení, ještě nevím. Pravděpodobně jde o určité složky individuálního já. Mají moc nad člověkem, jsou aktivní, a proto nejspíš ta role. Jak hloupý je v tomto světle můj boj s nimi.
Každopádně ani ta oblast nestojí na vrcholu pyramidy. I ona je vampýrská, stejně jako můj průvodce odtamtud. A kde se tedy nachází skutečný konec? Tak tento přesah jsem ještě nebyla schopna provést. V úvahu přichází jak pohyb po spirále, tak i v kruhu.


Jak posuzovat obraz číslo 7 – varianta A

Nechejte upíry, ať vypráví o díle. K tomu, abyste zjistili, co říkají, nejprve musíte být schopni zapamatování obrazů z vlastního nevědomí. Dosáhnete toho například zapisováním snů, provozováním jógy, prováděním imaginací, nebo pouhým opravdovým chtěním zbaveným strachu. Pak můžete začít s vyvoláváním. Upněte se danému artefaktu a vyčkejte. Jednoho dne se možná objeví hejno netopýrů a vy začnete vidět jako oni i v noci. Po nich přijde i pán a poví, co je důležité. To prezentujte.
Polykačka mečů 2
Jsem členem skupiny upírek. Nejmocnější z nás, stará žena, ovládá umění mnoha kouzel. Ohrožuje nás muž, upír, náš stvořitel.
Ta, která tohle může vyřešit, není ona žena. Spasitelkou jsem jen já. Podaří se to tehdy, pokud paralyzuji mužovo srdce dotykem svého ohnivého prstu. Vůbec nemám na tenhle souboj chuť. Snažím se opustit dům, ve kterém se má odehrát ten střet. V prvním patře se to už pěkně mele. Odcházím zadním vchodem, ale ve dveřích stojí onen muž. Namířím na něj prstem. Cítím jen strašnou bolest. Ostatní ženy mi pomáhají a teprve pak vítězíme. Je to pomsta za mé sestry, které se rozplynuly v jeho křišťálové kouli.
Z nedalekého obchůdku vše pozoruje pekař. Ví přesně, o co tady jde. Napsaly jsme mu tenhle příběh a zapekly ho do koláče, který od nás koupil.
Nejsem Ježíš, ale ježura. Na hřbetě mi rostou ostny, a když je do sebe zabodnu, mohu se spasit. Ten dotyk musí ale být sluneční, vědomý. Jen tak se má záda, to na co si člověk za běžných okolností nevidí, stanou skutečnou trnovou korunou. Její jehličky pronikají až k srdci, kde žije osobní stvořitel. Pokud vytrvám, proniknou i jím. Je na čase zbavit se ho, coby prostředníka mezi sebou samou. Všechny částečky mě se musí k tomuto úkolu spojit.
Jak posuzovat obraz číslo 7 – varianta B
Zeptejte se na názor pekaře. Vedoucí teoretické práce vám poradí, kde najít toho pravého.

<< Předchozí | Další >>

Nahoru | Home | Jana Besmáková