Smrt poprvé

Z neznámých důvodů nějak lpím na tomhle světě. Myslela jsem si, že se nebojím umřít, dokud jsem nepotkala vlastní smrt. Všechno to začalo odevzdáním se.
Chtěla jsem se vymanit z malichernosti. Proč bych stále měla toužit po zbytečnostech. Většinu věcí si přeji stejně jen proto, že je nemám, a o hlouposti sebetrýzně lpění jsem se přesvědčila už mnohokrát. Teď myslím, že většinu toho, co mě doposud ovlivňovalo, dokáži oželet. Něco sice ještě vzbuzuje trošku lítostivý pocit, proč zrovna já tohle nevlastním, ale z jiného úhlu pohledu to vlastně přináší docela úlevu. Nic z mého okolí už mi neporoučí. Směr si určuji jen já sama.
A v tom tkví ten poslední krok. Zbavit se ega, možná i přijít o život. Uvažovat o tomto je docela snadné. Skutečnost je ovšem jiná. Zjistila jsem to, když se objevila ona.
Vypadala jako tvor mezi pavoukem a krabem. Neviděla jsem jí úplně do tváře, ale kovová klepeta jsem vnímala jasně. Barvu měla černou, možná bojovně žlutou nebo oranžovou. Stála před tunelem. Slíbila, že mi ukáže pravdu. Konečně přijdu na to, jak všechno funguje. Za dar úplného poznání ovšem zaplatím a to tím, co mi stále není lhostejné. Jde o vlastní existenci.
Nejprve jsem jí sama podala ruku. Jeden z jejích háků mi propíchl dlaň. Nebolelo to, ale spojilo nás to. Šla jsem s ní. Otvor, vchod, byl rotující. Hlavou mi letělo, jaký tohle bude obraz. Ona se zastavila a řekla: „Uvažuješ špatně, nebude žádný obraz, nebudeš.“ Znejistila jsem. Mohla by mi dát nějaký čas. Souhlasila. Čtyři dny. Budu moci udělat ten pokus. Vnímat svět jako před smrtí, nasát všechny jeho vůně. Opět mě zarazila. „Nebude žádná pochvala za splněný úkol.“
V záchvatu paniky a pláče jsem to tentokrát věděla určitě. Nechci umřít. Pustila mě a odešla. Vím, že když ji zavolám, tak opět přijde a bude definitivní.


Smrt podruhé

Veškeré teorie o smrti jsou nanic.Ten zážitek je úplně jiný a zřejmě se ani nepohybuje v předeslané symbolické rovině. Já vím, že se nedokážu vzdát sebe, a také to ani nechci. Netoužím po tom stát se obrazem obrazu. A to asi ni odměnou nějakého splynutí s ostatními lidmi, nebo snad dokonce s čímsi božským. Nemyslím totiž, že bych pak dokázala cokoliv z toho ocenit. Tím spíš, že možná opravdu nejde jenom o konec ega.
Když říkám slůvko já, myslím tím skutečně sebe. I se všemi nedostatky, závislostmi a afekty. Možná opravdu existuje nějaká moje vnitřní složka, ta dokonalá, zralá, která touží po tom realizovat se. Dost ale pochybuji o tom, že po mne žádá potlačení vlastní přirozenosti. Marnivost mě sice činí někdy nešťastnou, ale jindy mi zas dopřává nejsilnější extázi, jakou se mi vůbec kdy podařilo potkat. Nechci se mít stále pod kontrolou. Nechat se unést je pro mě totéž jako být. Živoucích mrtvol už mám docela dost.
Výše napsané možná také vysvětluje, proč je můj stvořitel zajedno s upírem. Vzhledem k tomu, že jsem si vztah k němu opravdu předepsala, dělá mi zároveň i vůdce. Musela jsem se s ním konfrontovat, abych poznala, jak zbytečné pro mě je nechat se jím učit. Takový je alespoň pocit tohoto večera. Začínám zřejmě znovu. Užívat si svět se vším, co nabízí, nechat se vtáhnout jeho vírem, může být tím správným řešením. Člověk přitom zřejmě nepotřebuje žádnou nesnesitelnou lehkost clonící realitu. Jsem ten, koho zajímají stvořeniny. Za nesmrtelnost toho, co bych už stejně nebyla já, nechci platit sebou. Tím spíš. že času je opravdu málo.
Tenhle komentář je o změně. Jak najít to, v čem spočívá člověk, když je společnost plná protikladů. Možná ale, že právě rozpor nejpřesněji vyjadřuje lidství.
V předchozích textech jsem mluvila o smrti. Nastínila jsem dva možné pohledy na jednu věc. Oba byly moje, momentální a nestabilní. Druhý den vše vypadá jinak a další ráno bude co do postoje opět odlišné. A to i v případě, že jde o tak definitivní téma. Možná ani ono není konečné. Obrátit se v prach pojmenovává přechod a nikoliv samu existenci.
Přemýšlím teď o tom, že jediné, na co se vlastně může člověk spolehnout, je ten pohyb času, který neustále přináší nové světlo. Nic v jeho záření není stejné. Naučit se rychlosti a pružnosti se tak stává základním úkolem. Toto je dovednost, která zbaví utrpení. Být jako voda není jen funkční návod k nějakým mystickým prožitkům. Je to i způsob, jak obstát v realitě běžně považované za skutečnou. Nutné je uvědomit si, že jakýkoliv pokus stvořit cokoliv pevného způsobí celou řadu dalších dynamických procesů. Smiřuji se s tím, že vyrábím pouhé záznamy jedné určité doby. To, po čem toužím, je nekonečná řada neznámých zážitků.
Obraz číslo pět je něčím takovým. Ilustruje můj vztah k tomu okamžiku. Je jeho zachycením. Tím, které maluje punkový mladík na zeď v záchvatu náhlé potřeby. Tvoří rychle a bez nároku na jakoukoliv trvalost. Na jeho díle není nic konceptuálního. Jedná se o pouhý výlev několika minut. Tomu odpovídá i zvolená formální podoba.


Jak posuzovat obraz číslo 5

Představte si, že vám zbývají tři dny života. Vnímejte vše ve svém okolí do nejmenších podrobností. Pokud to jde, pokuste se zaměřit svou pozornost i na daný artefakt. Přisuďte mu důležitost jediného okamžiku mezi těmi ostatními skutečnostmi, vteřinami. Posléze reflektujte.

<< Předchozí | Další >>

Nahoru | Home | Jana Besmáková